Jíst čokoládové pěny vidličkou: bližší pohled na tento kulinářský fenomén, který vyvolává debatu

Mladí Němci se scházejí, vytahují vidličky a pouštějí se do dezertů, které bys jinak jedl lžičkou. Říkají tomu „Pudding mit Gabel“ a baví se tím, že překračují drobnou normu stolování. První videa se objevila na Instagramu u partiček, které si z recese zkusily mousse au chocolat propichovat zuby vidličky. Vtip se chytil, následovala další setkání a brzy už šlo o pravidelné akce. Trend je jednoduchý, vizuálně atraktivní a přístupný. Odlišuje se od běžných zvyklostí tím, že zpomaluje tempo konzumace a dělá z obyčejného dezertu minirituál. Není to revoltující gastronomie, spíš jemná hra se zvyky a etikou, která dává prostor kreativitě i sdílení.

V Berlíně, Hamburku a Frankfurtu se domluví čas a místo, pozvánka visí na Facebooku a příbězích na Instagramu. Přijde pár desítek lidí, každý přinese krabičku a vlastní vidličku. Atmosféra? Uvolněná, lehce ironická, ale i soustředěná. Když zkoušíš krém brûlée vidličkou, musíš být přesnější, než čekáš. Vznikají tak drobné výzvy i společná zábava, kterou si publikum natáčí a sdílí. Náklady jsou minimální: kelímek jogurtu pořídíš za 15–25 Kč, lepší dezert v supermarketu za 50–80 Kč. Většina setkání se odehrává v parcích či na náplavkách, bez lektora a vstupného, s důrazem na komunitu a spontánnost. Organizátoři jen připomenou „nechte po sobě čisto“ a jde se na to.

Internet se baví. Jedni chválí originalitu a nadhled, druzí kroutí hlavou nad „zbytečností“. Argumenty hygieny nebo „útočení“ na klasickou kulturu stolování se objevují, ale většinou zanikají v přívalu lehce ironických reels. Diskuse se přelévá i do otázky, zda se trend může ujmout jinde. Ve Francii by mohl rozproudit věčný spor o správné servírování dezertů. V USA je šance na další virální formát s jednoduchým pravidlem. A v Česku? Představ si tvarohový krém nebo pudink na lavičce s partou – nic, co bys nezvládl, ale s novým „proč“. Pokud tě láká zkusit to, stačí domluvit pár kamarádů, vybrat hashtag a dát si pozor na drobky v parku.

Společnost má pro podobné hravé rituály slabost. Od flashmobů přes latte art soutěže až po „planking“ – vždy jde o jednoduché pravidlo, nízké náklady a jasně sdílitelný obraz. Vidličkový dezert zapadá do stejné linie. Nabízí ti limit, který paradoxně osvobozuje: když nemáš lžičku, musíš improvizovat. Sledování i účast poskytují rychlou sociální odměnu a pocit sounáležitosti. To je důvod, proč se podobné vlny vracejí. Ne proto, že by šlo o vysokou gastronomii, ale protože propojují lidi skrze drobný, zábavný úkol.